Kázání apoštolského nuncia v ČR mons. Diega Causera

Slavnost sv. Dominika, 8. srpna 2008 - kaple kláštera mnišek Kazatelského řádu v Lysolajích


Drahé sestry,


Vaše matka převorka mne požádala, abych vás navštívil a slavil spolu s vámi eucharistii. Ve snaze omluvit se, že jsem vás nenavštívil už dříve, jsem se domníval, že velmi vhodnou příležitostí pro nápravu bude právě svátek svatého Dominika, vašeho ochránce, a také to, že vaše kaple je zasvěcena Blahoslavené Panně Marii, Patronce Řádu kazatelů.


Texty liturgických čtení, které jste mi navrhly, mne velmi zasáhly, protože podtrhují první a také největší křesťanské charisma: apoštolát, hlásání slova. Právě svatý apoštol Pavel říká: Písmo přece potvrzuje, že: “každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen". Jak ho však mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou věřit, když o něm ještě neslyšeti? Jak o něm však mohou uslyšet bez hlasatele? (Řím 10, 13). Na počátku je tedy Slovo a hlásání.

Vyslechli jsme texty, naplněné apoštolským nepokojem:

+ Ježíš říká: "Vy jste sůl země”, běda však, jestli sůl ztratí svou chuť, “Vy jste světlo světa", usilujte o to, aby vaše světlo svítilo před lidmi.
+ Izaiáš prohlašuje blahoslaveným "posla, který přináší pokoj..., aby všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha".
+ Konečně svatý Pavel, jehož dvoutistcí výročí narození si letos připomínáme, velký evangelizátor a misionář, „zapřísahá" Timoteje, aby "hlásal slovo, přicházel s ním ať je to vhod či nevhod, usvědčoval, zakazoval, povzbuzoval"..."protože lidé se obklopí učiteli, kteří šimrají jejich uši, a odvrátí sluch od pravdy".

Potěšilo mne, že jste vybraly tyto úryvky přesto, že patříte ke kontemplativnímu institutu. Běda nám, kdybychom nehlásali evangelium.


Je známá definice charismatu Řádu kazatelů, daná svatým Tomášem Akvinským: „contemplata aliis tradere", předávat, co jsme poznali prostřednictvím kontemplace.

V církvi se vždy, a to i ze sociálních důvodů, jasně rozlišovaly služby, hlásání bylo svěřeno svěceným služebníkům. Řeholnicím byly vyhrazeny především přímluva a služba lásky, až později i služba výuky a misií. Pouze Bůh sám však zná podivuhodné skutky, které se v církvi uskutečnily právě službou řeholnic, kontemplativních nebo činných. Nicméně „hlásat a kázat" byly úkoly vyhrazené kněžím.

Pro řeholnice stále zůstává platnou služba adorace, usmiřováni a misie, a to s patřičným půvabem, který je těmto úkolům propůjčen géniem ženství, vyjadřovaným ctnostmi jako jsou něžnost, trpělivost, pokora, otevřenost a přijetí. Přesto všechno jste dnes také vy více než kdy jindy povolány hlásat Pána Ježíše.


V určité době byly poznání a vzdělání předávány zároveň církví, rodinou, školou a sociálni skupinou, do které člověk patřil. Církev, rodina a škola měly společnou vzdělávací vizi, která jim poskytovala autoritu.

Dnes se vědomosti předávají ve škole, jen malá část kateder a řečnických pultů se věnuje vzdělání člověka. To se stále více stává výsledkem osobní komunikace mezi rovnými. Vzdělání je závislejším na konverzaci a méně na výuce. Důležité volby se prohlubují a upevňují uvnitř, prostřednictvím rozhovoru tváří v tvář. Srdečné společenství, přátelské slovo, chápavý a milosrdný pohled, to jsou nástroje pro nalezení cesty do srdce. Ohlédneme-li se zpět do naší minulosti, vnímáme, že každý z nás je dlužníkem, pokud jde o intuice a osvícení, které jsme zakoušeli nikoli prostřednictvím výuky, ale v modlitbě, v lásce, v přátelství a ve společném životě, a právě ty orientovaly duležité volby našeho života.

Právě tady je Váš nezměrný úkol. Váš stav a volba povolání stojí v protikladu k současné kultuře a všichni, mlčky nebo výslovně, si kladou otázku, proč jste se tak rozhodly. Ať je to jakkoli, všichni, i nevěřící lidé, když se přiblíží k řeholnici, mají v sobě pocit úcty a tajemství.

Řeholnice jsem poznal osobně především v takzvaných misijních zemích. Po krátké době váhání si zavedly solidní řád modlitby a společného života, zbytek se dostavil sám od sebe, protože potřeby chudých, až příliš zřetelné, nabízely příležitost k obtížné, ale radostné službě láskou a trpělivostí. V Africe jsem došel k upřímnému přesvědčení, že v církvi nebyla žádná apoštolská skupina tak blízká Kristu a evangeliu, jako sestry, ať činné nebo kontemplativní.

Pro mne pak to byl příklad a neustálá výzva k intenzivnímu prožívání víry v Krista a k jejímu hlásání. Byl jsem za to vděčný. Přesto jsem říkal oněm sestrám, a říkám to i Vám, že „apoštolát modlitby" a „apoštolát přikladu"už nestačí. Apoštolát slova je řeholní povinnosti i pro Vás, nemyslím na slovo hlásané z kazatelen, ale na slovo sdílené při setkáních i mezi spolusestrami, na slovo, kterým odůvodňujeme naši naději, kterou je Kristus, kterým vysvětlujeme, že jsme se nezřekli lásky, ale že jsme volili život, na slovo, kterým jménem Krista utěšujeme a dáváme rady, konečně na slovo, ve kterém se dělíme o naše duchovní zkušenosti. To vůbec není jednoduchá věc, protože v kontemplaci je nejprve potřebné s Kristem se setkat a následně v rozhovoru najít správná slova, vnuknutá láskou a vážnou reflexí. Mám dojem, že mezi zasvěcenými lidmi, - ať kněžími nebo řeholníky a řeholnicemi - převládá zvyk sdělovat zprávy a informace, ale že se překvapivě zdržujeme mluvit o svých duchovních zkušenostech. Rádi hovoříme o mnoha různých věcech, nikoli však o našem životě s Kristem.


Dovolte mi, abych připomněl jednu svoji zkušenost. Před mnoha lety jsem spolu se sestrami z nunciatury jel navštívit klášter sester karmelitek ve středním Španělsku (Cerro de los Angeles). Je to místo, které ve španělských katolících probouzí silné emoce. Na tom kopci se tyčí velká socha Nějsvětějšího Srdce. Během občanské války (1936 - 1938) republikánské milice zinscenovaly soud s Pánem Ježíšem a jeho odsouzení. Potom vojáci, oblečení do liturgických rouch, Krista zastřelili. Poradil jsem sestrám, aby k večeru zazvonily na hovornu a požádaly, aby nám jedna z mnišek sdělila něco ze své meditace nebo ze své zkušenosti, nějakou duchovní myšlenku. Odpověděly nám, že to nemají ve zvyku, mne to velmi zklamalo. Pokud člověk miluje, mluví o tom. Ti, kdo obdivují módu, velmi rádi o ní hovoří, ti, kteří rádi naslouchají hudbě, s nadšením vypravují o hudebnících a zpěvácích, zamilovaný muž rád mluví o úžasných věcech své milované. Proč my, kteří jsme vnitřní život zasvětili Kristu, kteří tvrdíme, že jej milujeme nerozděleným srdcem, nemluvíme s láskou, nadšením a výřečností o tom, kdo je naším Pánem a naším Bohem?

Jedna exhortace svaté Kateřiny Sienské toto pojetí dobře vyjadřuje. Světice říká: „Buďte rozžhavenými, nikoli zhaslými uhlíky... ... Budete-li tím, čím máte být - tedy zapálenými uhlíky - předáte oheň... ".

Protože svatí jsou ze stejné látky, připomenu také několik slov faráře arského, jehož památku jsme slavili před pár dny. Do středu svého života postavil Boží slovo, svátosti a velký soucit s utrpením a ubohostí lidí. Napsal: "Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi. Modlitba není nic jiného, než sjednocení s Bohem. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku, nelze je už rozdělit."


V této kapli zasvěcené Panně Marii, Patronce kazatelů, se přimlouvejme za velký Řád kazatelů a za všechny ty, kteří na sebe vzali úkol hlásat Kristovo evangelium, především v naší zemi. Aby byli důvěrnými přáteli Krista, Kristovými vyslanci a nástroji jeho milosrdné lásky. Před samotnou Pannou Marií však si uvědomte, že také vy, které žijete z Kristovy lásky, máte čest i povinnost ukazovat zář jeho tváře, postoji a slovy, protože oheň se nedá uhasit. “Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, který je v nebesích" (Mt 5, 16).

Amen.